Naučila jsem se plynout s proudem. Pluju a nevím kam a přesto důvěřuji tomu procesu, jakoby se ve mě rozlil takový vesmírný klid tímto procesem sebopoznání. Nacházím sebe a necházím slova která potřebuji. Už se nemotám v kruhu                jako dřív, v kruhu svojí nesebedůvěry. Jakobych se konečně mohla volně rozletět po planinách, po moři i po nebi. Roztáhnout svoje křídla naplno. Otevřít se světu. Nabídnout mu sebe, aby zase on mohl dát svoje bohatství mě. Vzájemně si      pomáhat v té simbioze. V tom souznění , v harmonii. 

Cítím se teď více sama sebou než jsem bývala dřív. Nacházím postupně k sobě cestu, ke svým darům. ke svým schopnostem o kterých jsem nevěděla. Dovolila jsem si vstoupit do svého světla a zářit v něm. Vytvořila jsem si k tomuto svoje stabilní prostředí, kde se cítím bezpečně a cítím, že je o mě postaráno, proto můžu otevřit svoje křídla, bez tohoto by to nešlo. Potřebuji svoje zázemí, svoji rodinu, svoje děti, muže. 

Stoupám pořád výš po schodech poznání, nejsou to velké kroky, ale každý z nich je cenný, nesmírně cenný, přímo vzácný a obdivuhodný, jako diamant nalezený na cestě. Každý malý jenotlivý úspěch, pokora, projevený cit, důkaz lásky, je cenější nez světlo světa. Každá rozzářená duše na tvojí cestě, je odrazem toho, že to děláš správně, že jdeš správně. že jsi sama sebou. 

Lenka Balajková